Vstříc Hurikánu

...

Rozžhavili jsme pero vulkanickým ohněm ducha naší negace do červena. Ponořili jsme jej do našich statných srdcí, naplněných rebelující krví a v ateistické záři našeho ducha jsme psali a psali. Psali jsme rychle, aniž bychom prošli literárním výzkumem, bez odporných teoretických ideologií, bez bigotní a sentimentální kaše politiků a hysteriků, zabaleni pouze do povlaku naší zběsilé vášně! Psali jsme pouze slova krve, ohně a světla! Skřípot, drápání mého hrubého pera z ohně a energie na bílém a upřímném listě byl jako jazyk zmije, který se blíží k jemnému krčku nevinného dítěte, aby mu s jedem přinesl smrt.

Pryč, jděte ode mě pryč, všechny ideologie, theosofie, filosofie, dogmatické a politické, držte ode mě každý předem stanovený systém: každý vzplane plamenem mého negujícího ducha. Já jsem dokonalý nihilista, radikální ateista. To co jsem našel, co jsem odhalil, že vím není jen pro dnešek, ne. Jedinečný nejkrásnější obraz ve kterém stojí volně, slavnostně a velkolepě vynikající lidská individualita je nicota, pravá nicota! Ani jedno děsivé vězení nebude kdy s to zamknout mého rebelujícího a ikonklastického ducha, dnes méně než kdy jindy!

Dnes se z nicoty rozezněl ohromný zvon času, ano zazněl mocnou ranou, která láme vazy plebejským blbům. Musí zuřivě vyskočit z falangy hořící černým plamenem. Ze zápalu vášnivého vzplanutí spontánní revolty se vzedme sloup ohně, který před zraky všech, přinese první znamení konečné destrukce. Je to hodina horečné hořkosti, děsivé úzkosti! Je to hodina, která předchází božskou hodinu blížící se tragédie, která nám přinese hrdinskou Smrt a hrdinskou Velikost.

Požehnaná hodino, jež mi přinášíš horečnou intenzitu ducha, miluji tě! Nevyměnil bych hořkost, kterou mi dáváš za všechnu průměrnou sladkost celého světa. Nedal bych vzrušení, které bije do mé svatyně a které ji spaluje. Které spaluje mé čelo pro klid a mír všech hanebných lidí. Ó Satane, inspiruj mě! Inspiruješ mě, můj božský bratře! Dáváš mi pekelnou sílu, abych zapálil všechny panenské duše, které ještě nebyly pohřbeny v hnojištích mylných teorií. Učiň mě schopným připoutat k sobě hrst odvážných milovníků heroické a osvobozující velikosti nebo heroické smrti.

Ale oni budou! Musí být! Ustrašené duše klidně pochodují v doprovodu jejich pošetilých svatých a starého dobrého blba Boha! Ale my jdeme! Nastala hodina, ve které se dají na pochod všichni, pro které se hlavním ideálem stal symbol inkarnace. Zabaleni v božství našeho utrpení budeme pokračovat vpřed a na příkladu skutečností lidem ukážeme, které cesty vedou směrem k novému světlu! Selžeme? Na tom nezáleží! Chceme se osvobodit od stupidního života pokory, od otroctví, podlézavosti. Od života, ve kterém leze člověk po kolenou a duše tiše šeptá, jako prosebník. Musíme zabít křesťanskou filosofii v tom nejradikálnějším slova smyslu. Jak moc se plíží v demokratické společnosti (v té cynicky nejzuřivější formě křesťanské nemravnosti) a jde ještě dál, vstříc kategorickému odmítnutí lidské Individuality. Demokracie! Do teď zahrnovala vše, co řekl Oscar Wilde: „Demokracie, klacek na otloukání lidu lidmi a pro lidi.“

Proti všemu co je, zazněla hodina povstání a nejen nějakým nepříjemným a odporným teoretickým zabečením jehňat. Je potřeba mnohem více v tomto krvavém soumraku civilizace, které nastal její čas! Buď smrt, nebo nové svítání, ve kterém budou jednotlivci žít nadevše. Zapomněl jsem vše, doopravdy jsem nezapomněl, spíš překonal (a vím, že to byla muka) nepřekonatelnou lásku ke svým druhům a zbožňování svých dětí. Mé knihy, mé milované knihy, které jsem nadevše miloval, nyní odpočívají daleko, daleko ode mě. Snad jsou ve starém domě ve velké truhle. Možná jsou pokryty prachem a možná zkrápěny slzami mých milovaných druhů. Ale také láska k vám, mé milované knihy, zářící pochodně mých myšlenek, byla potlačena. Dnes v sobě cítím něco silnějšího než všechny lásky, které líbali mou duši se vším teplem neodolatelného okouzlení… Na střepech toho všeho, co jsem zničil svoji negací se zrodila nová víra.

Víra v to, že se nemožné mění v možné mojí negací, nebo dokonalé očištění, jak pravdivé, nalezené mezi plameny konečné katastrofy, tragické a očišťující. Dnes se pokusím o jedinou hodinu nespoutané anarchie a během této hodiny vydám všechny své sny, své lásky a celý svůj život. Ale ta hodina přijde! Ah, přijde! A pokud ne, tak se raději vydám dobrovolně na pospas kanibalským rukám této hloupé a bestiální společnosti, která pro mě představuje grandiózní rozsudek smrti (aby bylo vzpomenuto na Já, které je obdařeno vznešenými myšlenkami, které jsou hodny k výuce nádherné svobody vlastního Já, které je krásnější a ušlechtilejší, než jejich bestiální války), budu cynicky střílet na znamení nejhlubšího opovržení mě samého i nepojmenovatelné zbabělosti celého lidstva.

Zdravím „Libertario“ a další společenská povstání, bratrsky tisknu ruce opravdových rebelů všech rozličných tendencí! Dnešek je předvečer Akce! Od prvních jisker vám budu stát po boku.

Renzo Novatore

ANTIKRIST

eaabbd0b8ecc4883fb5713fe82969305

První část Nietzscheho Antikrista.Jedna z mála  kritik křesťanství  v jazyce českém.Hluboké čtení…

 

Antikrist I.

1.
Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejci – víme až příliš dobře, jak žijeme stranou. “Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům”: to věděl o nás už Pindaros. Mimo sever, mimo led, mimo smrt – náš život,naše štěstí… Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jiný je nalezl ? – Moderní člověk snad ? -” Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam” – vzdychá moderní člověk…
Touto moderností jsme stonali – shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctností moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce, která všechno “odpouští’, protože vše “chápe”, je pro nás scirocco. Raději žít v ledu nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry! …Stateční jsme byli dost, nešetřili jsme sebe ani jiné: ale dlouho jsme nevěděli, kam se svou statečností. Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fátum – to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žízníme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili k štěstí hochů,
“oddanosti”…Bouře byla v našem vzduchu, příroda – a my jsme příroda -, se zatměla – neboť jsme neměli cesty.
Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cil…
2.
Co je dobré ? – Všechno, co v Člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou.Co je špatné ? – Všechno, co pochází ze slabosti.
Co je štěstí ? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku. Ne spokojenost, ale vůle k moci; ne mír, ale válka; ne ctnost, ale zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtu, ctnost bez moralínu).
Slabí a nezdařilí mají zahynout : první věta naší lásky k člověku. A má se jím k tomu ještě pomáhat.
Co je škodlivější než jakákoliv neřest ? Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství…
3.
Problém, který tímto kladu, není vtom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (člověk je koncem), ale v tom,který typ člověka máme vypěstovat, máme chtít jako hodnotnější, důstojnější života, jistější budoucnosti.
Tento hodnotnější typ se vyskytl již dost často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn.
Naopak, jeho se nejvíce obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; – a ze strachu byl chtěn a pěstován typ opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře, člověk, -křesťan…
4.
Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. “Pokrok” je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutné zvýšením, stupňováním, zesílením.V jiném smyslu se trvale vyskytují jednotlivé případy na nejrůznějších místech Země a z nejrůznějších kultur,
případy, kterými se skutečně projevuje vyšší typ: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem.Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody,kmeny, národy mohou být po případě takovou výhrou.
5.
Křesťanství nemá být zdobeno a fintěno: rozpoutalo válku na život a na smrt proti tomuto vyššímu typu člověka,dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo, zlého člověka: silný člověk člověkem typicky zavrženíhodným, “člověkem zvrhlým”. Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého,nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného člověka; zkazilo rozum i povahu duchově nejsilnějších tím, že učilo vidci v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení.Příklad nejžalostnější: zkáza Pascalova, který věřil ve zkázu svého rozumu dědičným hříchem, zatímco byl zkažen jen svým křesťanstvím !
6.
Viděl jsem bolestné, příšerné divadlo: zdvihl jsem oponu nad zkažeností člověka. Toto slovo v mých ústech je chráněno aspoň jednoho podezření: že obsahuje morální obžalobu člověka. Je míněno – znovu bych to podtrhl -bez moralínu: a to až do té míry, že pociťuji tuto zkaženost nejsilněji právě tam, kde se dosud nejvědoměji aspirovalo na “ctnost”, na “božskost”. Uhodnete, že zkažeností myslím dekadenci: moje teze je, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodné všech přání, jsou hodnoty dekadentní.
Zkaženým nazývám zvíře, druh, individuum, jestliže ztrácí své instinkty, jestliže volí to a dává přednost tomu, co je mu na škodu. Dějiny “vyšších citů”, “ideálů lidstva” – a možná, že je musím vyprávět – by mohly skoro také vysvětlit, proč je člověk tak zkažený. Život samotný je mi instinktem pro vzrůst, pro trvání, pro hromadění sil,pro moc: kde chybí vůle k moci, je úpadek. Moje teze je, že všem vyšším hodnotám lidstva tato vůle chybí – že vládnou pod nejsvětějšími jmény hodnoty úpadkové, hodnoty nihilistické.
7.
Křesťanství nazývají náboženstvím soustrasti. – Soustrast je v protikladu k tonickým afektům, které zvyšují energii citu života: působí depresivně. Soustrastí ztrácíme sílu. Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly,kterou již strast o sobě přináší životu. Strast sama se stává soustrastí nakažlivou; popřípadě jí může být dosaženo celkové ztráty na životě a životní energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (- případ smrti Nazaretského ). To je první hledisko; je však jiné, ještě důležitější. Měříme-li soustrast hodnotou reakcí, které zpravidla vyvolává, zjeví se její ráz životu nebezpečný ve světle ještě mnohem jasnějším. Soustrast zhruba křižuje zákon vývoje, kterými je zákon selekce. Udržuje, co dozrálo k úpadku, brání se ve prospěch vyděděnců a odsouzenců života, dává i životu ponurý a pochybný vzhled množstvím nezdařilostí všeho druhu, které v něm udržuje. Odvážili se nazývat soustrast ctností (každé vznešené morálce je slabostí); šli dále, udělali z ní vtělenou ctnost, základ a původ všech ctností – jenže ovšem, co je třeba mít na zřeteli, z hlediska filosofie, která byla nihilistická, která si napsala na štít popření života. Schopenhauer tím byl v právu: soustrastí se život popírá,zavrženíhodnějším – soustrast, to je praxe nihilismu. Ještě jednou: tento depresivní a nakažlivý instinkt kříží ony instinkty, které míří na udržení života a zvýšení jeho hodnoty: je jedním z hlavních nástrojů k stupňování dekadence, jakožto násobitel bídy a stejně jakožto konzervátor všeho bědného – soustrast přemlouvá k Ničemu!… Neříká se “nic”: říká se místo toho “onen svět” nebo “bůh” nebo “pravý život” nebo nirvána,vykoupení, blaženství… Tato nevinná rétorika ze světa nábožensko-morální idiosynkrasie ukáže se ihned mnohem méně nevinnou, jestliže pochopíme, jaká tendence se tu halí v plášť sublimních slov: tendence životu nepřátelská. Schopenhauer byl nepřítelem života: proto se mu .soustrast stala ctností… Aristoteles viděl, jak známo, v soustrasti chorobný a nebezpečný stav, jemuž by bylo dobře tu a tam odpomoci purgativem: v tragédii viděl purgativ. V zájmu životního instinktu bychom měli vskutku hledat prostředek, jak píchnout do takového chorobného a nebezpečného hromadění soustrasti, jak ukazuje případ Schopcnhauerův (a pohříchu také celá naše literární a umělecká dekadence, od Petrohradu k Paříži, od Tolstého po Wagnera), píchnout do něho: aby puklo…
Uprostřed naší nezdravé modernosti není nic nezdravějšího než křesťanská soustrast. Zde být lékařem, zde být neúprosným, zde pracovat nožem – to patří nám, to je náš způsob lásky k člověku, tím my jsme filosofy, my Hyperborejci!

8.
Je nutné říci, v kom vidíme svůj protiklad: – v bohoslovcích a ve všem, co má v těle bohosloveckou krev – v celé naší filosofii… Je třeba poznat tento osud zblízka, či lépe, je třeba prožít ho na sobě, je třeba na něj skoro zahynout, abychom v tom neviděli žert (volnomyšlenkářství našich pánů přírodovědců a fyziologů je v mých očích žertem, – chybí jim v těchto věcech vášeň , netrpí jimi). Ona otrava sahá mnohem dál, než se myslí: setkal jsem se s bohosloveckým instinktem pýchy všude, kde se dnes lidé cítí “idealisty”, – kde si činí nárok, díky vyššímu původu, na právo shlížel s převahou a cize na skutečnost… Idealista má, stejné jako kněz, všechny velké pojmy v rukou (- a nejen v rukou !), poráží jimi s blahovolným opovržením “rozum”, “smysly”, “pocty”,”blahobyt”, “vědu”, vidí takovéto věci pod sebou, jakožto síly škodlivé a svůdné, nad nimiž se vznáší “duch ryze pro sebe”: jako by nebyly zasadily pokora, cudnost, chudoba, jediným slovem svatost, životu doteď nevýslovně víc Škod, nežli kterékoli hrůzy a neřesti…Ryzí duch, toť ryzí lež… Pokud je kněz ještě uznáván za vyšší druh člověka, tento popírač, travič života z povolání, potud není odpovědi na otázku: co je pravda ? Pravda už je postavena na hlavu, je-li uznáván vědomý advokát Ničeho a záporu zástupcem “pravdy”…
9.
Tomuto bohosloveckému instinktu vyhlašuji válku: jeho stopu jsem nalezl všude. Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě. Patos, který se z toho vyvíjí, si říká víra: zavřít oči jednou pro vždy před sebou, aby nebylo nutno trpět obrazem nezhojitelné falešnosti. Pro sebe si udělají morálku, ctnost,svatost z tohoto chybného pohledu vůči všemu, spojují dobré svědomí s,falešným viděním, – požadují, aby žádný jiný úhel pohledu už neměl cenu, když dali svému vlastnímu pohledu nejvyšší posvěcení jmény “bůh”,”vykoupení”, “věčnost”. Vyhrabal jsem bohoslovecký instinkt ještě všude : je ze všech forem falešnosti, jaké jsou na zemi, nejrozšířenější, skutečně podzemní. V čem teolog vidí pravdu, musí být falešné: máme v tom téměř kritérium pravdy. Je to jeho nejspodnější instinkt sebezachování, který zakazuje, aby realita v žádném bodě nedošla uznání, ba aby se jí ani nedostalo slova. Kam sahá bohoslovecký vliv, je hodnotící soud postaven na hlavu, jsou pojmy “pravdivý” a “falešný” nezbytně obráceny: co je životu nejškodlivější, nazývá se zde”pravdivým”, co jej povznáší, stupňuje, co mu přisvědčuje, jej ospravedlňuje a vede k triumfu, nazývá se “falešným”… Jestliže se stane, že teologové vztáhnou prostřednictvím “svědomí” knížat (anebo národů) ruku pomoci, nepochybujme, co se v podstatě pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci…
10.
Němci tomu ihned porozumí, když řeknu, že filosofie je zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář je praotcem německé filosofie, protestantismus sám je její peccatum originále. Definice protestantství: poloviční ochrnutí křesťanství – a také rozumu… Stačí pronést slovo “ústav v Tubingen”, abychom pochopili, čím je v podstatě německá filosofie – zákeřnou teologií… Švábové jsou nejlepší lháři v Německu, lžou nevinně. Odkud jásot, jenž proběhl při Kantově vystoupení německým učeným světem, který je složen ze tří čtvrtin z farářských a učitelských synů, – odkud německé přesvědčení, které i dnes má svou ozvěnu, že Kantem se začíná obrat k lepšímu ? Bohoslovecký instinkt v německém učenci uhádl, co nyní zas bylo možné… Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem “pravého světa”, pojem morálky jako esence světa ( – dva nejzlovolnější omyly,jaké kdy byly!), jestliže se teď nedaly dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se přece zas už nedaly vyvrátit… Rozum, právo rozumu tak daleko nesahá… Z reality bylo uděláno “zdání”; svět úplně vylhaný, svět jsoucna byl udělán realitou… Úspěch Kantův je pouze úspěchem bohosloveckým: Kant byl, jako Luther, jako Leibnitz, o brzdu víc v německé poctivosti, která beztak neměla pevný krok.
11.
Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu “ctnosti”, jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. “Ctnost”,”povinnost”, “dobro o sobě”, dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností – výplody mozku, kterými se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství. Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Národ zahyne, jestliže si splete svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec. Nic neruinuje hlouběji, vnitřněji, než jakákoli “neosobní” povinnost, jakékoli obětování molochovi abstrakce. – Že nikdo nepostřehl, jak je Kantův kategorický imperativ životu nebezpečný !… Jen bohoslovecký instinkt jej vzal v ochranu ! – Jednání, k němuž nutká životní instinkt, má v rozkoši svůj důkaz, že je pravým jednáním: a onen nihilista s křesťansko-dogmatickými vnitřnostmi viděl v radosti námitku… Co ničí rychleji, nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti ? jakožto automat”povinnosti” ? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství… Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův Tento osudný pavouk by! uznáván za filosofa Němců, -ještě je uznáván!… Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích… Neviděl Kant ve francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou ?
Netázal se, jestli existuje událost, která ani nemůže být jinak vysvětlena, nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, “tendenci lidstva k dobru” ? Kantova odpověď: “to je revoluce”. Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofii – to je, Kant !
12.
Vyjímám několik skeptiků, kteří představují slušný typ v dějinách filosofie : ale ostatní neznají přední požadavky intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata, – pokládají “krásné city” už za argumenty, “vzdutá prsa” za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy Ke všemu se ještě pokusil Kant v “německé” nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí, pojmem “praktického rozumu”: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek “musíš”. Uvážíme-li, že filosof je téměř u všech národů jen pokračováním kněžského typu, nepřekvapí už toto dědictví po knězi, to, že filosof je penězokazem sám před sebou. Má-li kdo posvátné úkoly, například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit -nosí-li božstvo v prsou, je-li troubelem imperativů z onoho světa, stojí takový posláním již mimo všechno jen rozumové hodnocení, – sám již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího řádu!… Co je knězi po vědě!
Stojí na to příliš vysoko ! A dosud kněz panoval !-Určoval pojem pravdy a nepravdy.
13.
Nepodceňujme to: my sami, my svobodní duchové jsme již “přehodnocením všech hodnot”, jsme vtělené vyhlášení války a vítězství všem starým pojmům “pravdy” a “nepravdy”. Nejcennější poznatky nalézáme nejpozději; leč nejcennějšími poznatky jsou metody. Proti všem metodám, všem předpokladům naší nynější vědeckosti stálo po celá tisíciletí nejhlubší opovržení: být jejich přívržencem stačilo člověka vyloučit ze styku s”počestnými” lidmi -učinit z člověka “nepřítele božího”, pohrdače pravdou, “posedlého”. Kdo byl vědeckým charakterem, byl čandalou… Stálo proti nám celé pathos lidstva – jeho pojem toho, co pravdou být má, co má být službou pravdě: každý příkaz “musíš” mířil dosud proti nám… Naše objekty, naše praktiky, náš způsob, tichý,opatrný, nedůvěřivý – to všechno se zdálo lidstvu naprosto nedůstojným a opovrženíhodným, – Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, který lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě:žádalo se na pravdě pitoreskní efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše
skromnost byla mu dávno proti srsti… Ó, jak to uhádli, ti krocani boží-
14.
Přeučili jsme se. Uskromnili jsme se ve všem. Neodvozujeme už člověka od “ducha”, od “božstva”, postavili jsme jej zpět mezi zvířata. Je nám nejsilnějším zvířetem, protože je nejlstivějším: jedním z následků toho je jeho duchovnost. Na druhé straně se bráníme proti jisté ješitnosti, která by se i zde zase chtěla uplatnit: jakoby člověk byl býval velikým skrytým záměrem vývoje živočišstva. Nikterak není korunou tvorstva: každá bytost je, vedle něho, na stejném stupni dokonalosti… A jestliže to tvrdíme, tvrdíme ještě příliš mnoho: člověk je relativně zvíře nejnezdařilejší, nejchorobnější, to které nejnebezpečněji zbloudilo od svých instinktů -arciže při tom všem také nejzajímavější ! – Pokud se zvířat týká, Decartes první se odvážil, s úctyhodnou smělostí, chápat zvíře jakožto stroj: celá naše fyziologie usiluje o důkaz této věty. Nestavíme také, a to je logické, člověka stranou, jak to dělal ještě Decartes: co je vůbec dnes z člověka pochopeno, jde právě tak daleko, jak je pochopen mechanicky. Kdysi dávali člověku věnem z vyššího řádu “svobodnou vůli”: dnes jsme mu vzali i vůli v tom smyslu, že se tím nesmí rozumět žádná mohutnost. Slovo “vůle” je pouze k tomu, aby označovalo výslednici, jistý způsob individuální reakce, která následuje nutně na množství popudů částečně protichůdných,částečně souhlasných: – už neplatí, že vůle “působí”, “pohybuje”…Kdysi viděli ve vědomí člověka, v “duchu” důkaz jeho vyššího původu, jeho božství; aby člověka zdokonalili, radili mu, aby po způsobu želvy vtáhl smysly do sebe, aby zastavil styk se vším pozemským, aby odložil smrtelnou schránku: pak z něho zbyla hlavní věc, “ryzí duch”. I to jsme lépe rozvážili:uvědomování, “duch”, je nám právě symptomem relativní nedokonalosti organismu, je nám pokusem, tápáním,omylem, je nám plahočením, kterým se spotřebuje zbytečně mnoho nervové síly,popíráme, Že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě. “Ryzí duch” znamená ryzí hloupost: odpočítáme-li nervový systém a smysly, “smrtelnou schránku”, přepočítáme se – nic víc!

15.
V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti. Vesměs imaginární příčiny(“bůh”, “duše”, “já”, “duch”, “svobodná vůle” – nebo také “nesvobodná”); vesměs imaginární následky (“hřích”,”vykoupení”, “milost”, “trest”, “odpuštění hříchu”). Styk imaginárních bytostí (“bůh”, “duchové”, “duše”);imaginární přírodní věda (antropocentrická; naprostý nedostatek pojmu přirozených příčin); imaginárnípsychologie (vesměs sebe-nedorozumění, interpretace příjemných nebo nepříjemných obecných citů, například stavů nervu sympatického, za pomoci sémiotiky nábožensko-morální idiosynkrasie, – “lítost”, “výčitka svědomí”,”ďáblovo pokušení’, “blízkost boží”); imaginární teologie (“království boží”, “poslední soud”, “věčný život”).
Tento čistě fiktivní svět se liší velice ve svůj neprospěch od světa snů tím, že tento odráží skutečnost, kdežto onen skutečnost falšuje, znehodnocuje, popírá, když jednou byl vynalezen pojmem “přírody protiklad pojmu”boha”, muselo být “přirozené” slovem pro to, co je “zavrženíhodné” – celý tento fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (ke skutečnosti!), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému… Ale tím je všechno vysvětleno… Kdo jediný má důvody, aby se vylhal ze skutečnosti ? Kdo jí trpí; trpět skutečností však znamená být skutečností ztroskotanou… Převaha citů nelibých nad libými je příčinou oné fiktivní morálky a náboženství: taková převaha však je formulí dekadence…

REVISTA REGRESIÓN N° 6

regrez

Contenido:

-Editorial, por el Grupo Editorial

-La Mujer-Luna en la sociedad Selk’nam, tomado de Karukinka: cuaderno Fueguino de 1973

-Suspiros, por Lunas de abril

-Tatuaje primitivo: Rescatándolo de la amnesia, por Xale

-Cronología Maldita, por el Grupo Archivíscico Öme

-Anarquistas Indiscriminados: Sacando del olvido a los anarquistas terroristas del siglo XIX, por Seminatore

-Trizas: Sobre Terrorismo Indiscriminado, por Nechayevshchina Ed., y traducido pr Místico y Maldito

-Trizas II: Sobre Terrorismo Indiscriminado, por Nechayevshchina Ed., y traducido por Místico y Maldito

-Las lecciones dejadas por el Estado Islámico antes de su colapso, por Ghoul

-Individualista, ¡Ármate!, por delincuenciales eco-extremistas

-Poemas: Cuchillos en la sombra, Sin temor y A los montes, por Lunas de abril

Odkaz:

https://mega.nz/#!C5AFQRRY!2iYI3l_hglBV-pcEYewlO0Ehusw-lwF1ZunFScInPQk

Blog  Revista Regresión:

https://regresando.blackblogs.org

AVE SATAN

...

O krvavých požárech zpívám,
zpívám o síle a vášni,
zpívám o tmavých hlubinách,
jež slují:záští a odboj.

S nejvyššími sosnami hlubokých pralesů,
s nejvyššími vrcholy nejvyšších pohoří,
zpívám o síle a vzdoru.

Spoutaných příteli,
rebelů bratře,
milenče prokletých básníků.
v bouřlivých nocích zpívám také
o tvojí slávě.

A že jsi mě stvořil dotekem revoltující ruky
a že jsi mou duši zažehl hrdostí žhnoucího dechu,
o svojí pýše zpívám
uprostřed lůzy.

Stanislav K.Neumann

ZODPOVĚDNOST ZA POPRAVU ZAMĚSTNANCE UNAM/DESÁTÉ KOMUNIKÉ INDIVIDUALISTŮ INKLINUJÍCÍCH K DIVOKOSTI(ITS)

...

Byli jsme na lovu,minulou noc jsme se proměnili ve vlky. Naše žízeň po krvi byla na okamžik ukojena, zatímco démoni našich předků obsadili naše duše a těla.

Číhali jsme kolem Univerzitního Města, jednoho z kolébek lidského pokroku. Místo, které tvoří samolibé profesionální mínění a které se věnuje nechutnému účelu “budování lepších zítřků.” Tyto “lepší zítřky” jsou potřísněny zničením Země, zničením instinktů jednotlivce a domestikací druhů.

Nevěříme v “lepší zítřky”. Nejsme “revolucionáři” ani se neztotožňujeme s jejich recyklovanými ideologiemi. Jsme individualističtí teroristé s egoistickými záměry. Politicky nekorektní, amorální, a bezohlední.

Univerzitní Město je místo, které v poslední době napadli “Utajená Grupa Běsnícího Rysa” a “Guamera Eko-Extremistická Grupa”(25 dubna a 8. dubna v uvedeném pořadí). Orgány umlčeli tyto útoky a předstírali, že se nic nestalo. No,tohle nebudete schopni umlčet.

Včera jsme pobodali Vedoucího Chemické Služby na Katedře Chemie UNAM. Náš nůž probodl jeho tělo, jeho svaly a žíly a krvácejícího ho nechal zemřít. Je škoda, že jsme ho nemohli skalpovat (jak tomu bylo ve válečné praxi našich předků), ale to nechme pro příště…

Jak už jsme řekli v našem prvním komuniké v lednu tohoto roku, že “postižení zraněním nebo mrtví poslouží jako krvavá oběť Divoké Přírody” nedělali jsme si srandu. Popravením tohoto muže jsme ukázali že nemáme žádnou úctu k životům na hyper-civilizované univerzitě nebo kdekoli jinde. Pohrdáme jejich rutinou,normami a morálku. Odmítáme rovnost, lidský pokrok, toleranci, vědu, kolektivismus, křesťanství, pacifismus, modernost a všechny ostatní sračky, které zavání civilizovanou domestikací.

Nikdo v této prohnilé civilizaci si nezaslouží žádný ohled,nejméně všichni odporní progresivisté a humanisté, kteří se skrývají za zdmi této i jiné z vysokých škol.

Tato civilizace chce zcela odstranit naše divoké instinkty a vnutit nám své hodnoty, které svojí tyranií staví nad jednotlivce,svou práci a studium, své zákony a náboženské přesvědčení a svá monotónní pravidla a pokrytectví. V tomto případě chce abychom tuto vraždu vnímali jako “zlo”, přestože je to výsledek války bez morálky. Ale bez úspěchu,důkazem je toto “bolestivé zabití”, které jsme byli schopni bez problémů provést.

Buďte více opatrní, studenti, učitelé a vědci z UNAM a jiných vysokých škol, protože nebudeme váhat smrtelně zaútočit znovu. V souvislosti s “Nihilistickým Pohřbem” započatým ze strany Individualistů Inklinujících k Divokosti (ITS) v roce 2011, kdy byl zastřelen biotechnolog Ernesto Mendez Salinas ve městě Cuernavaca a v návaznosti na ukončení života studenta počítačové vědy IPN Bezohlednou Frakcí v Iztacalco v březnu tohoto roku.

Nechť Eko-extremismus a Teroristický Nihilismus vzrůstá v Mexiku, Chile, Argentině, Itálii, a ostatních místech.

S Divokou Přírodou na naší straně!

Individualisté Inklinující k Divokosti – Mexiko

Eko-Extremistická / Nihilistická Mafie

...

POLICAJTSKÉ NÁTURY

...

Takové člověčisko vidí v parku dítě, neposlechnuvší matku, a hned uspořádá mu s přísnou emfasí přednášku o kráse poslušnosti a o bití. Spatří peroucí se kluky a hned je pohlavky rozhání. Vytkne ti na mostě, aniž mu překážíš v chůzi, že nejdeš po patřičné straně. Najde-li tě ve dne, za nejkrásnějšího počasí, v lese spícího, vzbudí tě: „Hej, pane, nemyslete, že jste v posteli!“ Přeřízne dokonce provaz nehybného už oběšence – vrchol drzosti a nelidskosti – bylo by přát každému takovému, aby sebevrah, přijde-li k vědomí, na místo sebe jej oběsil. – Mezi toto policajtství patří skoro každé míchání se do cizích věcí, „zasahování“, „urovnávání“, „napravování“ i pomáhání: skoro vždy skrývá se tu „péče o celek“, „snaha o obecné dobro“ atd.; a i pod činy zdánlivě altruistními šklebí se pravidelně nějaké „dělání pořádku“. Mezi policajtství patří i např. upozornění: „Váš kabát pocákán je blátem od automobilu“; ty to víš, nestojí ti to za setření, ale nechceš být nezdvořilý, poděkuješ, zatím co si myslíš: jdi k čertu! a aspoň pro formu, jako opice, stíráš…

Zůstane pro mne v podstatě policajtstvím, strhnu-li na chodník člověka, jemuž hrozí okamžité přejetí…

Tato vlastnost je výrazem největší vůbec ordinairnosti. V čem spočívá tato? V naprosté zde se jevící vnějškovosti, v podlidské povrchní jalovosti; stálé míchání se do cizích věcí předpokládá úplné zanedbání svých, kdo stále napravuje, je ze všech nejvíce nepravý, nebylo dosud člověka, jenž by byl měl právo napravovat lidstvo, – neboť nikdo, do posledního dechu, nenapravil ještě – sám sebe. Dále v nízkosti moralisování, které leží tu vždy na dně; v nízkosti sociální stádnosti, státnosti; v komické, tak negrům ještě odpustitelné, drzé víry, že vím, co je vůbec správné. Dále v drzosti – obyčejně zloby a jedu plné – v nestoudnosti tohoto strkání špinavých prstů do cizího masa; a nanejvýš nestoudný je takový subjekt už proto, že je nutně již opancéřován proti sprosťáctvím a kopancům, jejichž spoust nutně se mu v minulosti dostalo za jeho zakročování. A konečně, s vyššího hlediska: v naprostém nedostatku metafysického instinktu: dle možnosti nedotýkati se jiných, – v pocitu, že na tomto světě beztak přespříliš mnoho „zevních“, tj. cizích, nepřátelských věcí cloumá člověkem, jenž zdá se takto být jen klavírem pro nesčetné hrubé tlapy, což nepomáhá jeho Důstojnosti: základní Souverainnosti. Vyvinutost instinktu toho, jednoho z nejhlubších a fundament ethiky tvořících, je však měřítkem ceny každého jednotlivce.

Před tímto policajtstvím mají vyšší duchové horreur, stupňující se k excesům, morálnímu člověku nepochopitelným. Mám známého, jenž jednou za noci, v silném mrazu, spatřil vedle cesty muže, na sněhu vedle cesty chrápajícího. Ani se nezastavil, ani ve zcela blízké vesnici nález svůj neoznámil. Když jsem mu to později vytkl, pravil: „Ani nevím, jaké byly mé myšlenky, – nestály mně za to, abych se míchal do cizích kaší. Pravda, když za chvíli šel jsem mimo chalupy, ještě osvětlené, zakolísal jsem trochu, nemám-li zaklepat na okno. Ale jen okamžik: byl jsem příliš zaměstnán vážným myšlením, přerušení bylo by je pochroumalo. A zapomněl jsem hned na toho člověka.“ – „A nestál by život člověka za malé pochroumání reflexí?“ ptám se. – „Mým základním pocitem bylo vždy, že myšlení mé je důležitější než všechny lidské životy.“ – „A neměl jsi nikdy později výčitky svědomí?“ – „Nevím, o čem to mluvíš…“ – „Bestiální monstrum“, řekne čtenář. – Souhlasím s radostí; ač pro mého známého mluví např. faktum, že za dobu, než čtenář přečte tuto větičku – vydechlo aspoň 12 lidí svůj nenahraditelný lidský život, nemluvě ani o několika těch ostatních bytostí na zemi a ve vesmíru, přes něž morální a skromné lidstvo přechází při této otázce k dennímu pořádku… Nebo rozkošně immorální přísloví: nehas, co tě nepálí, – tj. chytne-li na někom oděv, a ty bys mohl lehce oheň uhasit, nech člověka uhořet! tebe to nepálí! Anebo Schillerovo: Das Leben ist der Güter höchstes nicht – následující verš mluví ovšem pro mého známého už málo, ale je tak stupidní, jako první dobrý.[1]

[1] Das Leben ist der Güter höchstes nicht – citát závěrečných veršů ze Schillerovy tragické zpěvohry Nevěsta Messinská. Česky to znamená „Život není statkem nejvyšším.“ Sloka však pokračuje a končí takto: Der Übel größtes aber ist die Schuld. („Zlem však svrchovaným vina jest!“).

Ladislav Klíma